Aby jste se ještě něco víc dozvěděli o našem novém SG1 týmu, rozhodli jsme se jeden díl věnovat jejich minulosti před tím, než se dostali k SGC. Místa a lidé jsou pouze výplodem autorovy fantazie.
 

 Kate měla štěstí a vyrůstala spolu se svým o 5 let starším bratrem Chrisem na předměstí Beverly Hills. I když se to může zdát jen těžko k uvěření, že i v takovém světoznámém městě jako je Beverly Hills se dá žít poklidný život odlehlého předměstí, kde přejede po úzké udržované komunikaci sotva tucet aut denně a okrasné keříky růží, které lemují většinu příjezdových cest, neničí splodiny aut, ani vandalové, kteří by květiny oškubali ; je to už tak. Slunce se tam především v létě směje tak vlídně, že i citlivá dětská pokožka zhnědne a nikdy se bolestivě nespálí. Kopřivy, které by se mohly schovávat v pečlivě posečených trávnících, zelených jako z reklamy na dokonalý domov, se stáhly do ústraní a děti si tak mohou bezstarostně hrát. Sousedé se všichni navzájem důvěrně znají a tvoří spíše jednu velkou rodinu, ten tomu půjčí prášek do pečiva a jiný zase mixér, nebo sekačku na trávu. Stalo se nepsaným pravidlem, že hospodyňky s dětmi, které musejí zvládat všechny starosti okolo domu, se kolem poledne scházejí na některé z verand a u plastových stolků společně popíjejí ledový čaj s kostkami ledu, diskutují o nových receptech na osvěžující koláče s ovocem, nebo o nové knize od Stephena Kinga, zatímco jedním okem ještě stíhají sledovat svoje ratolesti poskakující před nimi na trávě, v divoké hře na honěnou, nebo na slepou bábu. Pak se v klidu rozcházejí do svých uklizených domovů, kde chystají večeře pro muže, kteří přijdou strhaní a nabručení z práce, zatímco jejich děti závodí s angličáky, nebo vozí kočárky s panenkami. To všechno je ideální pohled na předměstí Beverly Hills, kde Kathrin vyrůstala.
 Jejich sousedé byli vždy velmi milí lidé, kteří ji jako malou obdarovávali různými cukrátky a podobnými věcmi. Bohužel jen málo kdy měla její máma dost času na ni a na jejího bratra, protože jak sama říkala, měla moc práce v reklamní agentuře, ve které pracovala. Až o mnoho let později dětem rodiče přiznali, jaká je jejich skutečná práce. Proto chodila Kathrin s Chrisem rovnou ze školy k Seanovým- jejich černošským sousedům se stejně starými dětmi, které chodili do vedlejší třídy. Paní Seanová jim vždy dala chutný teplý oběd a oni čekali na maminku až příjde z práce, zatímco si na sousedovic zahradě házeli s míčem, nebo házeli tenisák Seanovic psovi Borovi, který byl naprosto neurčité psí rasy.
 Ten den přišla máma Kathrin z práce později a rozhodla se upéct dětem jejich oblíbené muffiny plněné vanilkovým krémem, aby si je udobřila a byla jim i dál příkladnou mámou. Chris si utíkal nahoru do pokoje dělat úkoly, zatímco Kathrin seděla na posekaném zeleném trávníku, před jejich světlým dřevem obloženým domem, který byl vyveden v stavebním slohu, který se používá na rodiné domy na většině amerických předměstí  a vlastně patřil mezi nejhezčí domy v celém bloku. Na jeho verandě postával mohutný tmavě nalakovaný stůl a židle, malý zahradní gril a palma v květináči. Další 2 stromy rostly na zahradě a v létě mezi nimi byla pověšená pletená houpací síť, ve které dokázala malá Kate strávit dlouhé hodiny a někdy ji i její otec John musel odnášet do její postele v domě, protože tam usnula. Začalo se stmívat a noc přicházela stejně rychle, jako mrak přepluje oblohu. Kathrin pomalu odložila knihu, kterou měla rozečtenou na klíně a která byla naprosto nepřiměřená jejímu věku. Už v osmi letech byla nadprůměrně inteligentní děvče. Otec pomáhal Chrisovi v domě s úkoly a otevřeným oknem kuchyně, proudila ke Kathrin omamná sladká vůně pečených muffinů, které právě její máma Kathrin vytahovala z horké trouby. Malá Katie se zapřela o ruce dozadu, natáhla nohy v jeanách a plátěných keckách před sebe(už tehdy nedala na kecky dopustit) a pozorovala hvězdy, jako to dělala každý večer, než ji maminka zavolala na večeři a otec nezamkl vchodové i zadní dveře. Dokázala by pozorovat noční oblohu jako omámená celé hodiny a už tehdy přemýšlela, že není možné, abychom byli ve vesmíru sami. Už tehdy to věděla a věřila tomu, jako ničemu jinému.
 ,,Beruško, pojď si dát koláček, než ti je táta s Chrisem všechny sní." ozval se z verandy matčin hlas. Kathrin ráda pozorovala svoji dceru, když byla něčím velmi zaujatá a nikdy v ní neviděla jen to malé děvčátko s tmavými vlasy svázanými do praktického copu, vědoucíma modrýma očima, tmavě modrém tričku s nápisem: I LOVE ROCK, které jí bylo příliš velké a volné, protože ho po dlouhém přemlouvání dostala od tatínka, jeanech a jejích milovaných Converskách. Kathrin viděla ve své dceři víc už v té době a pozorovala, jak Katie hned vyskočila z chladnoucí země a s knihou o egyptských hyeroglifech pod paží, se rozběhla do domu. 

 Naopak Matthew měl dětství spíš jako jeden velký chaoz. Téměř každé 3 roky se stěhovali a on si musel stále hledat nové a nové kamarády. Nejdřív býval spíš zamlklejší, ale s novými změnami se postupem času stával stále komunikativnější. Jeho rodiče byli rozvedení a on byl za to vlastně rád, protože nemusel poslouchat jejich neustálé hádky a třískání dveřmi. Soud ho přidělil do péče matky, která se o něj zase tak moc nezajímala a podle jejích slov mu dávala prostor, ale až moc velký. Každý týden měla jiného přítele, jinou práci a jiný postoj ke svému malému synovi. Matty tedy vyrůstal spíš sám a poflakoval se s bandou kluků do které zrovna patřil, po skládkách a opuštěných domech. Ráno chodil do školy pěšky a většinou pozdě, protože už v první třídě základky si musel sám nachystat oblečení, obléknout se, najít si učebnice, nasnídat se a dokonce si udělat svačinu, protože v hnědém pytlíku, který občas stával na stole a byla na něm připíchnutá cedulka s nápisem: NA SVAČINU, byly tři dolary, aby si něco po cestě koupil. Také díky tomu ho znalo vždycky skoro celé město, jako největšího vandala ve městě a kluka, co nemá žádné slušné vychování.
 Tehdy žili v nejhorší a nejchudší čtvrti města a byla právě sobota odpoledne, maminka nebyla doma a tak Matthew vyrazil s kamarády na menší výlet, který směřoval k železnici. S kamarády šel zaprášenou ulicí, kde na balkónech viselo na provázcích špinavé prádlo a sem tam přes cestu přeběhla velká vypasená krysa s červenýma vzteklýma očima. Kluci si kopali s pomačkanou plechovkou od Coca Coly, kterou našli mezi odpadky a pobrukovali si melodii z Jamese Bonda- agenta 007. Matthew byl samozřejmě už v té době dost velký smolař a tak při každém druhém kroku zakopával, nebo se pak věčně vracel domů s odřenými koleny a roztrženými tričky. Partička malých kluků, kteří sotva před třemi lety nastoupili do základní školy, došla k železniční trati a s netrpělivým úsměvem na tvářích umazaných od hlíny čekali, až projede vlak, aby mohli zběsile mávat na cestující. Posadili se na velké balvany, které u trati ležely a začali kontrolovat všechny zářezy, které do kamene udělali svými malými tupými nožíky, zatímco Matthew vytahoval anténu funkční kapesní vysílačky, kterou si sám sestavil ze zbytků, jenž s kamarády našel na smetišti. I on už tehdy v něčem vynikal a to byla technologie.

 New Blackrose je město západně od Portlandu v Maine. Malebnou krajinu tvoří menší listnaté lesíky a především obrovské pole kukuřice a obilí. Nad trochu zvlněnými kopci se modrá nebe, jako pár modrých pomněnkových očí a pod ním se rozkládá městečko se sotva dvěma tisíci obyvateli. New Blaskrose má dokonce vlastní náměstí s umělecky vyvedenou kamennou kašnou, ve které je na rozdíl od klasických městských kašen, voda průzračně čistá a slunce se v ní odráží, jako v tekutém zrcadle. Náměstí je lemované několika vysokými budovami, které slouží jako radnice s velkými hodinami odbíjejícími poledne, hospůdka, obchod a zbytek města už tvoří rodinné domky se zahrádkami a garážemi, před kterými stojí stará rodinná auta jezdící už jen na dobré slovo. Pracovních příležitostí je ve městečku bohužel málo a tak stálí obyvatelé musí za prací dojíždět do Portlandu, což je asi půl hodiny cesty z náměstíčka. Když do New Blackrosu zabloudí náhodou cizinec, obyvatelé mu velmi rádi odvypráví pověst, která se váže ke kašně na náměstí, ( ve které dřív byly schovány malé druhy ryb a prý jednou kašna zcela vyschla a chudá venkovanka, která nevěděla jak ryby zachránit ji nakonec naplnila vlastními slzami) a občas jim z toho kápne třeba i pět dolarů od cesty.
 ,,Jsem doma!" zavolal hluboký mužský hlas a v předsíni stál vysoký štíhlý muž s hnědým strništěm na bradě. Odložil si kabát na věšák a šel se do kuchyně pozdravit se svou ženou, která v zástěře právě u sporáku vařila rajskou omáčku, která nádherně provoněla celý dům. ,,Ahoj miláčku." otočila se drobná žena se světlými vlasy staženými do drdůlku a letmo políbila manžela na tvář. Ten se hned chopil vařečky z hrnce a začal ochutnávat oběd. Zamyšleně chvíli nechával rozplynout chuť na jazyku a pak s úsměvem řekl: ,,Dal bych tam trochu víc soli, miláčku. Kde je Benn?".
,,Je nahoře ve svém pokoji. Včera na tebe čekal dlouho do noci a myslím, že teď odpočívá. Měl by jsi za ním skočit, Tome." řekla žena, zatímco vytahovala z kredence nad sebou bílou misku se solí.
 ,,Jasně, jdu za ním." řekl muž trochu strnule a šel opět do předsíně, kde vytáhl ze svého pověšeného kabátu malou krabičku, kterou hned schoval pod tričko, aby to jeho žena neviděla, pak rychle vyběhl dřevěné schody do patra, které pod jeho vahou nesouhlasně vrzaly, jako by si stěžovaly. Muž zamířil hned k prvním dveřím nalevo od schodů, zaťukal a vstoupil do malého klučičího království. U okna, kterým do pokojíku proudilo jemné sluneční světlo pozdního léta, stál masitý dřevěný stůl s pár šuplíky, na kterém leželo množství poházených zmačkaných papírů, otevřených per, vojáčků, talířek od jídla a podobný nepořádek. U stolu seděl na dřevěné židli osmiletý chlapec se světle hnědými vlasy a šedomodrýma inteligentníma očima. Napravo od stolu byla ustlaná postel u které stála velká šatní skříň s rozbitými dvířky a polepená obrázky. Muž zamířil k chlapci, který se k němu přes rameno otočil a na tváři mu téměř hned naskočil překvapený úsměv. Otec ho přátelsky vzal za rameno a počkal, až Benn vstal.
 ,,Něco jsem ti přinesl, Benne. Nebylo vůbec lehké to sehnat, ale vím jak moc jsi to chtěl. Musíš mi ale slíbit, že budeš hodně opatrný, protože to už není žádná hračka a hlavně si to tu pořádně schovej před maminkou, protože kdyby to u tebe našla, tak mi asi utrhne hlavu. Rozumíme si?" ptal se otec a pozoroval zvědavou jiskru v synových očích.
 ,,A co je to tati? Co jsi mi přinesl?" dožadoval se chlapec a přímo hořel zvědavostí, když otec pomalu vytáhl zpod trička nenápadnou krabičku, kterou mu podal a s úsměvem se díval, jak Benn nedočkavě odklopil víko a odkryl tak svůj dárek- maketu pistole Parabellum ráže 7,42 mm(samozřejmě bez nábojů a zásobníku).
 ,,To je pravá funkční zbraň, tati?" ptal se Benn jako u vytržení a nemohl ze zbraně spustit oči.
 ,,Je to maketa, ale od nerozeznání. Klukům klidně řekni, že je to pravá. Ale nezapomeň, že musíš být opatrný dobře?".
,,Jasně, tati. Můžu ji jít hned vyzkoušet? Půjdeme na pole s klukama."
 ,,Ano, pane. Jste přece plukovník Roberts, ne?" usmál se otec, poplácal syna po rameni a zasalutoval mu se smíchem. Benn rychle seběhl schody s maketou zbraně schovanou pod tričkem a zatímco se obouval, přistoupila k němu jeho starostlivá maminka, která ho konejšivě hladila po vlasech, jako malé dítě, které on stále
 v jejích očích byl. ,,Kam jdeš, Bennysku?" zeptala se.
 ,,Jdeme se s klukama podívat na pole, jestli nepotřebují s něčím pomoc, mami. Obilí už je svázané a sklizené, ale třeba jim ještě budeme nějak moc pomoc a vyděláme si na točenou limonádu." usmíval se Benn obratně.
 ,,Dej na sebe pozor, zlatíčko. Chceš peníze na limonádu, musíš přece pít, aby jsi nebyl dehydratovaný a vezmi si něco na hlavu, ať nemáš úpal. Taky dávej pozor na auta a na sklo a podobné ostré věci, jo?" varovala ho matka, ale on ji už neposlouchal a vyběhl před dům.

 
 ,,Zlato jsi tam už skoro hodinu a on tu bude každou chvíli, nechceš jít už dolů?" ozvalo se zavolání zdola a Kathrin se na sebe znovu vyděšeně podívala do zrcadla. ,,Vždyť už jdu!" zavolala na odpověď a znovu se kriticky podívala do zrcadla. Stála ve svém pokoji s oranžovými stěnami s plakáty mimozemských lodí, mimozemšťanů, egyptských znaků a šedým kobercem. Zrcadlo připevněné na skříni stálo u zdi na západní straně pokoje, vedle skříně byla pečlivě ustlaná postel u které bylo několik rodinných fotek v rámečcích a nad kterou vysel bílý lapač snů, který se pomalu otáčel ve větru, který do pokoje pronikal pootevřeným oknem, za kterým už vládla temná noc. Její pracovní stůl se rozkládal pod oknem a pomalu se prohýbal pod množstvím papírů a knih. Celému pokoji vévodila obrovská knihovna nacpaná až po nejhodnější poličku knihami a vedle ní trůnil sedací pytel jako malý budha.
 ,,Zlato, Stephen už je tady a čeká dole! Pospěš si!" ozval se znovu netrpělivý hlas její maminky, která byla zvědavá, jak její dcera vlastně v šatech vypadá. Kathrin pomalu opustila svůj pokoj a začala scházet schody. První ji spatřil její bratr Chris, který stál hned pod schody a úplně úžasem oněměl.
 Kate měla hnědé vlasy jemně vlnité a sepnuté skřipcem do ozdobného drdolu na vršku hlavy, namalovala se, na uších se jí houpaly dvě dlouhé stříbrné náušnice, vytahaná otcova trička vyměnila za odvážné červené šaty na ramínka a kecky proměnila v hezké červené boty na podpatku. Vypadala víc než kouzelně na svém maturitním plese a i Stephen z ní byl náležitě nadšený.
 ,,Škoda, že mě nevidí táta." povzdechla si a dál si držela spodek šatů, aby nezakopla.
 ,,Víš, že musel do práce." napomenula ji matka s úsměvem. ,,Užij si to." zašeptala a zmizela v kuchyni, aby dokázala potlačit slzičky dojetí, které se jí vehnaly do tváře, při vzpomínce na její maturitní ples.
 ,,Moc ti to sluší." zašeptal jí Stephen do ucha a letmo ji políbil na tvář, zatímco jí dával kolem zápěstí květinu. Kate se rozpačitě usmála a nechala se za ruku vést k jeho sportovnímu Nissanu, který je oba dovezl ke škole.

 Matthew si to v té době užíval s kamarády na jiném večírku pro změnu v Los Angeles a to o dost divočejším. Asi před půl rokem v té době utekl z domu, aby se nemusel dívat, jak se jeho matka ničí alkoholem a zůstal u kamaráda v podnájmu, který mu platil z peněz, které dostával každý měsíc od snobského otce právníka. Právě oslavovali, že se Matthew dostal v osmnácti na technologickou fakultu se zvláštním zaměřením na mimozemské technologie, protože už v té době, se dostalo dost informací na povrch. Matthew stál na dřevěném starém stole s kupou červených plastových kelímků plných piva a zatímco hrálo rádio na plné pecky, on hrál na svoji elektrickou imaginární kytaru. Jeho kamarádi také v náladě ho divoce povzbuzovali skandováním jeho jména, zatímco si podávali kolující cigaretu a několik přítomných dam po něm dokonce hodilo podprsenku.
 Pochopitelně jako velký showman chtěl udělat Matthew otočku a jak se ve vzduchu otočila znovu dopadl na stůl, tak ten to nevydržel a pod jeho vahou se rozpadl. Vypukl všeobecný smích, který však proťalo zahoukání policejní sirény před domem.

 Na vojensko policejní škole, kde se cvičí budoucí piloti, armádní velitelé a členové jednotky rychlého nasazení právě probíhalo těžké rozřazovací cvičení, kdy mladí vojáci běželi s plnou polní 5km včetně překážek, jako lezení po lanu, plazení se pod střelbou, střílení na nepřátelské cíly, nebo přelézání zdí.
Mezi těmi mladými vyčerpanými vojáky byl i Benn, který však pro pobouření velitelů nedal na sobě žádnou únavu znát a s kamenným výrazem se proplétal mezi nástrahami a ještě stíhal povzbuzovat ostatní členy svého družstva, aby to nevzdávali a dál za svůj tým bojovali. Sebevědomí z něj přímo sršelo a on byl hrdý na to, že dostal tu možnost do toho zařízení vůbec nastoupit. Sice se musel vzdát dlouhého vyspávání do poledne, výborné maminčiny kuchyně a musel vyslechnout hromadu nesouhlasných rad a vyhrožování od matky, která byla zásadně proti tomu, protože přece nechtěla o svého jediného syna přijít kvůli nějaké pitomé válce, nebo jen zbloudilé kulce. Tím, že se jí Benn snažil vysvětlit, že by ho mohlo klidně přejet i auto a nebyl by v tom žádný rozdíl, si to ještě pohoršil, ale přes veškeré její protesty do školy nastoupil a téměř okamžitě se stal neoblíbenějším nováčkem mezi všemi branci, hlavně díky svým imitacím plukovníka Sendersona a svým skvělým nápadům.

 
 Ozvalo se zarachocení klíčků v zámku a dveřmi do úzké chodbičky bytu 3+1 v Miami vstoupila Kate. V té době už byla dospělá a dva roky žila v podnájmu se svým snoubencem od střední školy- Stephenem. S hlasitým třesknutím odložila dvě plné velké tašky oblečením a knihami na zem a vydala se do kuchyně, pro něco na pití, zatímco zkoušela, jestli je v bytu sama.
,,Miláčku? Jsi doma? Včera jsem ti volala, že se dneska vracím konečně z Mexika, ale byl tam jen záznamník, takže jestli to nevíš, tak říkám: Překvapení." culila se Kathrin šťastně, že je konečně zpět u přítele, kterého skoro 4 měsíce neviděla. Když minula telefon, stihla ještě zapnout vzkazník, aby zjistila, jestli jim někdo nevolal. Nalila si sklenici ledového čaje, zatímco poslouchala vzkaz, který spolu se Stephenem namluvili ještě za šťastné doby, kdy na sebe měli čas: ,,Ahoj tady snoubenci Adlerovi, tedy vlastně náš záznamník, který si poslechneme tak jednou do roka, takže si nedělejte příliš velké naděje a nevymlouvejte se, že jste nám tu nechali už 5 vzkazů a my ještě neodpověděli. Píp, nechte vzkaz.,,
 Kate mlčky vzpomínala na den, kdy ten vzkaz nahrávali a jak moc se u toho smáli. Ozvalo se pípnutí a z přístroje začala mluvit její máma: ,,Beruško, slyšela jsem, že se máš zítra vrátit z Mexika a ráda bych tě viděla. Jsem tu pořád sama, táta odešel a Chris se už taky odstěhoval. Zajděte na kafe a nebo spolu zajdeme vybrat ti svatební šaty, zlatíčko. Posílám pusu. Máma.". Kathrin si trochu odfrkla nad oslovením beruško, které se jí líbilo možná tak ve třetí třídě a znovu promluvila do bytu, který je od prvního pohledu prázdný. ,,Stephene, jsi doma?" . Ze vzkazníku se ozval další hlas a tentokrát její. Byl to vzkaz, který namluvila včera ráno: ,,Miláčku, zítra ráno se vracím z Mexika. Už máme hotovo. Z letiště klidně dojedu taxíkem. Těším se na tebe a miluju tě." říkala záznamníková Kate. Pak telefon mlčel a tak  šla do obýváku, kde se zděšeně zarazila, když viděla konferenční stolek před pohovkou, na kterém se to hemžilo láhvemi od piva, vodky, fernetu a vína. ,,Stephene?"
 zeptala se znovu opatrně a z pohovky se ozvalo krátké zachrápání. Rychle prošla kolem vytrýny, kde byla na společných fotkách s hezky urostlým mladým mužem s hnědými krátkými vlasy a upřímnýma zamilovanýma hnědozelenýma očima a mihla se kolem přeplněné knihovny a moderní televize, ktreá byla zapnutá.
 ,,Spíš miláčku?" zeptala se nahlas spíš sama pro sebe a klekla si na zem k zelené pohovce, kde byly další stopy po rozlitém alkoholu a cigaretách. Položila mu ruku na rameno a probudila ho. Dost zmateně otevřel oči a chvíli si ji prohlížel se zamyšleným výrazem v přiopilé tváři.
 ,,Musíme si promluvit." oznámila mu Kate s kammenou tváří, zatímco koukala na jeho špinavé tričko.
 ,,Teď si přijela, krásko. Nebyla jsi doma půl roku, takže si asi musíme promluvit." kvákal přiopile a pokoušel se posadit. ,,Měl jsi tu někoho?" zeptala se Kathrin totálně zaskočená jeho stavem.
 ,,Ne! Jestli chceš mluvit o takových blbostech, tak si tam klidně mohla zůstat s těma svýma vykopávkama. Pojď radši hezky ke mně a dej svýmu manžílkovi všechno, po čem se mu tak dlouho stýskalo." usmál se opile.
 ,,Ty jsi opilej, Stephene. Od kdy kouříš?" mračila se.
 ,,Oslavoval jsem, že se vrátíš domů, prdelko. Já a kouřit? Ne to ne." vysvětloval překotně Stephen.
,,Oslavoval, když jsi to nevěděl? Teď jsem si ten vzkaz pustila a ty jsi ho neslyšel. Změnil jsi se, Stephene. Vlastně tě vůbec nepoznávám a mám pocit, jako bych si spletla byt." vstala Kate.
 ,,Počkej. Půjdeme si lehnout a oba dva se nejdřív pořádně vyspíme a pak si promluvíme." navrhl.
 ,,Jestli bude o čem mluvit." odpověděla mu zamyšleně.
 

 ,,A znáš tu historku, jak jsem šel s klukama do lesa na houby a potkali jsme opilýho myslivce?" ptal se Matthew, zatímco seděl na restaurační zahrádce u stolku s kupou kamarádů, před sebou měl velké pivo a poslouchaly ho i tři okolní stoly.
,,Ne, tu jsi ještě neříkal." odpověděl mu tmavovlasý muž sedící naproti němu a žíznivě se napil piva.
,,A chcete ji někdo slyšet?" zeptal se Matthew, který už v té době byl největší mozek svého oboru a patřil mezi nejžádanější odborníky na mimozemskou technologii v U.S.A. Na štěstí měl právě volno a tak vysedával v jednom z Los Angeleských podniků a bavil přítomné svými většinou smyšlenými historkami o svých dobrodružstvích.
 ,,Jasně!" řekli téměř všichni sborově.
 ,,Asi bych měl začít tím, jak jsem nejdřív svojí bývalé holce Nicol koupil horský kolo." usmál se na přítomné profesionálním úsměvem baviče a trochu upil z piva před sebou, aby nechal posluchače ještě chvíli napjaté.
 ,,Takže moje holka Nikol byla fakt hezká kočka s hlouhýma nohama a blond vlasama po zadeček. Byla s ní docela sranda, ale pak nastalo období, kdy pořád chtěla horský kolo. Nevím, jestli na ten nápad přišla někde v televizní reklamě, jestli je to třeba dobrý na nohy, nebo tak, ale fakt se to její škemrání nedalo vydržet. Nejdřív jsem byl proti, ale nakonec mě ty její hezký modrý oči udolaly." řekl a odmlčel se.
 ,,A co bylo dál?" zeptal se tmamovlasák sedící naproti.
 ,,No co. Koupil jsem jí kolo, ona nasedla a už jsem ji neviděl." uculil se Matthew a pozoroval ohromný ohlas smíchu. ,, No a jak jsem ji šel s pár kámošema hledat do lesa, protože jsme chtěli houby, který bychom prodali feťákům pod záminkou, že tten hřib je lysohlávka. A taky že když jela na horským kole, tak by v tom lese mohla být a tak říkám kámošovi Peterovi jen:,,Hele vidíš tam toho ..." vyprávěl Matthew a objevil tak v sobě vypravěčskou schopnost.

 
 Benn byl zatím se svým S.W.A.T. týmem na akci, kde skupina ozbrojenců držela v jedné vile v San Francisku skupinu rukojmích včetně dvou malých dětí a požadovala od jejich otce 10 milionů, protože by je jinak zabili. Bennův přímý nadřízený mu nařídil vniknout do domu hlavním vchodem a udělat bleskový zásah, aby se ozbrojenci nestihli vzpamatovat, ale Benn navrhoval využít okno v prvním patře a využít momentu překvapení a zároveň je obklíčit, protože byli únosci s rukojmími v přízemí. Vypukla velká hádka, která skončila bohužel tragicky pro Benna.
 ,,Pane, myslím si, že by bylo vhodnější použít okna v prvním patře, protože už jsou pootevřená a útočníci by se dali obklíčit." navrhl Benn.
 ,,Říká ti něco název Jednotka rychlého nasazení, nebo tomu významu slov nerozumíš?" zeptal se ho arogantní plukovník schovaný ve velké černé dodávce s neprůstřelnými skly.
 ,,Rozumím pane, ale nechci svoje muže přivést do zbytečného ohrožení života, když to jde i bezpečněji.".
 ,,Myslím, že je to jejich práce, být v ohrožení života každý den a tohle je klasický zákrok, takže uposlechněte můj rozkaz a modlete se, abych na vás nepodal stížnost." vyhrožoval plukovník Bennovi. 
 ,,Ano pane." vzdal to Benn a odkráčel se připravit za svým týmem. Na znamení vyrazili kupředu, rozrazily vchodové dveře a rozběhli se do obývacího pokoje, kde byli rukojmí svázáni. Zásah se dal nazvat úspěšným, protože pachatelé byli zneškodněni, ale při přestřelce zemřeli dva členové týmu- Bennův nejlepší
 kamarád, se kterým se znal už od školky a kamarádův mladší bratr. Nikdy si Benn nepřestal vyčítat, že neuposlechl svoje instinkty a přece jen nešel jinou cestou. Když za ním pak přišel plukovník s blahopřáním úspěšné mise, stalo se následující:
,,Velmi dobrá akce, Robertsi. " pousmál se plukovník a podával Bennovi ruku na potřesení.
 ,,Neřekl bych. Dva moji muži zemřeli a to jen kvůli vaší blbosti! Kdyby jste se nechoval jako arogantní pitomec, Freddy a Chuck by tu mohli být ještě s námi." zasyčel vzteky plukovníkovi do tváře a místo ruky mu podal list papíru, kde se psalo, že opouští jednotku.
 ,,Za tohle mi ještě zaplatíte. Co to je?" mračil se plukovník dopáleně.
,,Odstupuju." sykl Benn skrz pevně sevřené čelisti.
 ,,Proč?" zeptal se plukovník s nezájmem.
 ,,Abych mohl udělat tohle!" naštval se Benn a dal plukovníkovi pěkně mířenou ránu pěstí přímo do čelisti.
 

Tak tohle jsou životní příběhy SG1.