Díl 4.- Sen bez konce
 
Tato mise začíná na základně v SGC, kde právě generál major Samantha Carterová sedí u stolu ve své kanceláři. Na stole je do úhledného komínku poskládaných několik složek papírů, které generál major musela vyplnit a podepsat, v několika případech se jednalo o dopisy od samotného prezidenta, které se týkaly programu Hvězdné brány. Nyní má prsty na rukou propletené a položené na stole, zatímco zamyšleně hledí na fotky svého starého týmu a srovnává ho s novou SG1. Dopíjí kávu a chystá se svolat poradu do brifingové místnosti, protože chce oznámit několik novinek a rozkazů, které od prezidenta obdržela. Vydává se do pokojů členů nové SG1, ale pokoje jsou prázdné. Generál major je na základně sama. Tudíž se vrací do své kanceláře, kde bere telefon a zkouší odtud volat ven z komplexu SGC na soukromé mobilní telefony zaměstnanců. Bohužel se v telefonu se ozývá jen pouhé pípání, které naznačuje, že telefonní síť je odpojena a ona je odříznuta od okolního světa. ,,Divné." říká polohlasně v prázdné kanceláři, zvedá se ze židle a vydává se do řídící místnosti, kde se chce zeptat na nastalou situaci. Na chodbě potkává seržanta Jasona, který si Carterové vůbec nevšímá a jde si dál svou cestou, ale jelikož je generál Carterová jeho nadřízená, tak ho zastaví a začíná na něj mluvit.
 ,,Seržante, neumíte pozdravit, když jdete kolem nadřízeného?" zlobí se generál, ale seržant vůbec nereaguje. ,,Myslím si, že by bylo na místě tuto chybu napravit. Navíc potřebuju sehnat SG1, vezmete si to na starost?" ptá se Samantha. ,,Nepamatuju si, že by ve vašem spisu stálo, že jste hluchoněmý. Alespoň kývněte hlavou, abych věděla, že mě vůbec berete na vědomí." rozkazuje Samantha, ale voják jen nečině stojí s pohledem upřeným na bránu. ,,Se mnou si nebudete zahrávat, seržante." říká Carterová, chytá seržanta za rukáv uniformy a a odvádí ho k bráně, kde jak doufá, potká další zřízence SGC komplexu. Voják je stále netečný a generál už přemýšlí, že ho pro jisotut dovede na ošetřovnu, zatímco jdou dál k bráně, kde zjišťuje, že i řídící místnost je prázdná a bez lidí. Carterová nemarní čas nějakým zdlouhavým panikařením a s chladnou hlavou si sedá s k řídícímu počítači a zapíná defkon (neboli poplašné zařízení), přes který se zkouší přes mikrofon dovolat nějakému členovi komplexu.
 ,,Tady generál major Carterová. Okamžitě se všichni pracovníci dostaví do řídící místnosti." říká do mikrofonu, když se před ní zjevuje proud bílého světla známého jako povznesený a pozvolna nabývá tvar a barvu- zhmotňuje se v Jacka O'Neilla. Carterová několik okamžiků nemůže věřit svým očím a poprvé za celý den je opravdu v šoku, ale brzy se vzpamatuje a okamžitě zjišťuje, co že se to vlastně stalo, že je na základně úplně sama.
 ,,Sam." oslovuje ji již zhmotněný Jack, zatímco se na ni ochranitelsky dívá.
 ,,Jacku co tady děláš?" ptá se ho Carterová. ,,Neříkal jsi mi ráno, že letíš v osm pryč a vrátíš se až zítra?" ptá se ho.
 ,,Vrátil jsem se dřív, protože ti musím podat zprávy, které tě nejspíš zarmoutí, ale zároveň i potěší." usmívá se Jack a vůbec si nevšímá vojáka, který stojí u dveří a mlčky zírá na bránu.
 ,,Proč není ta brána hlídaná?" ptá se Samantha.
 ,,Protože.." začíná plukovník , ale ona ho nenechá ani domluvit.
 ,,Co se stalo a co je to za zprávy? Kde jsou všichni?" zmatkuje generál major Carterová.
 ,,Je mi to moc líto Sam, ale všichni jsou mrtví." říká Jack a pokládá jí ruku na rameno, aby ji utěšil.
 ,,Cože?! Jak je to možný a kde jsou tedy jejich těla? Jak se to stalo?" koktá Samantha v šoku a do očí jí vstupují slzy.
 ,,Povznesli se. " říká Jack a objímá zmatenou Samanthu.

 Znovu jsme na základně, ale tentokrát svoji pozornost upíráme na plukovníka Benna Robertse, který spí v pokoji, kde normálně spávají i Taris a Matthew, kteří tam ale nejsou. Probouzí se, mne si oči slepené spánkem a vstává polonahý z vyhřáté postele, zatímco zakopává o Matthewovo tričko, které se mu povaluje před skříní. Hlasitě zívá, jako každé ráno a otvírá svoji šatní skříň plnou nejrůznějšího oblečení a to nejen toho vojenského. Vzpomíná si, že včera slíbil generál majorovi Carterové, že se za ní ještě před snídaní zastaví a tak se rychle obléká do uniformy, i když místo vojenských kanad si bere jen pohodlné černé kecky značky Converse. Jen zběžně na sebe dělá obličej do zrcadla a zjišťuje, že by si měl po snídani nějak upravit vlasy. Zatímco se žene po chodbě do brifingové místnosti, nejen zjišťuje, že na základně je poměrně klid, ale i přemýšlí, v kolik musel Taris a Matthew vstávat, že už jsou pryč z pokoje. Většinou totiž jako první vstává on a také pořád platí jejich dohoda s poručíkem, že mu bude nosit každé ráno snídani do postele. Když plukovník míjí brifingovou místnost, která zeje prázdnotou, už mu to příde až moc divné, že by na základně nepanoval žádný rozruch a proto míří prozkoumat kancelář Carterové, protože si naštvaně myslí, že jeho tým poslala na misi bez něj a dokonce i bez jeho vědomí, což se ho dost dotýká. Na chodbě potkává bíle zářící světlo, které se mění na Jacka O'Neilla, který je oblečen do modrých volných jeanů zašpiněných od hlíny a na několika místech roztržených a modrého trička se stopami zaschlé krve.
 ,,Jste plukovník Roberts?" ptá se Jack a zastavuje Benna.
 ,,Ano, pane. " říká plukovník s úctou, protože hned Jacka poznává, jako bývalého člena SG1 a tiše se diví tomu divnému oblečení.
 ,,Fajn." pronáší Jack ironicky. ,,Takže by jste mě měl teď chvíli pozorně poslouchat, protože jste si zajisté všiml, že se tu děje něco dost divnýho. Nemám pravdu?" .
 ,,Jo. A co vy o tom víte, plukovníku?" ptá se Benn zamyšleně a pečlivě si Jacka prohlíží.
 ,,Jde tu o to, že zatímco vy jste si klidně pochrupoval, tak byla základna a především celá Země napadena. Dali vám nějaká sedativa, aby vás před tím vším zachránili. Brána se přesunula na Grekskou mateřskou loď a všichni členové týmu byli zabyti při obraně základny, ale povznesli se. Teď jste jeden z mála žijících lidí této planety a měl by jste být vděčný seržantu Smithové, která pro vaši záchranu tvrdě bojovala a bohužel položila život. Je mi to líto." říká Jack a sklání hlavu. Plukovník tomu nemůže ale uvěřit a tak se rychlým krokem vydává  do řídicí místnosti s bránou, aby se přesvědčil, že je vše co Jack řekl pravda, protože něčemu takovému nechce za žádnou cenu uvěřit, i když za důkaz se dá považovat i ta malá stopa po vpichu na jeho ruce. Bennett dobíhá do řídící místnosti s bránou, kde se jeho nejčernější obavy potvrzují a on opravdu zjišťuje, že hvězdná brána zmizela a komplex SGC je prázdný. Nenechává se však zlomit bolestí a stále se nevzdává naděje, že alespoň nahoře na povchu to vypadá jinak. Výtahem jede do garáží v komplexu, kde už u jeho auta stojí zamračený Jack, který se ho snaží přesvědčit, aby nikam nejezdil.
 ,,Proč si myslíš, že vypadám takhle? Nová móda to rozhodně není a jestli uvidíš tu spoušť nahoře, budeš ještě bezmocnější, než jsi teď." říká Jack a nasedá do auta, které Benn už odemčel.
 ,,Zvládnu to, O' Neille." odsekává plukovník a sedá si vedle Jacka.
 ,,Ty mi to nevěříš? " ptá se plukovník O'Neill podiveně a zároveň i trochu smutně pobaveně, zatímco si zapíná bezpečnostní pás.
 ,,Nevěřím vám. "
 ,,Možná tomu jen nechceš věřit, Benne. Je to těžké pro nás všechny, kteří jsme ten masakr přežili, ale stejně naštěstí většina byla povznesena. Venku je obrovské nebezpečí a s tímhle velkým krámem se dost těžko schováš před Grekskými letkami, které to tu pořád ještě hlídají a bombardují. Nesmíš si to dávat za vinu, Benne. Oni věděli do čeho jdou a ty by jsi jen dost těžko vykoupil jejich smrt, kdyby ses hned nechal zabít." varuje ho Jack.
 ,,Chci vědět, co se přesně stalo, takže se klidně zase schovejte tady dole, ale já prostě jedu nahoru, ať si říkáte co chcete. Jak je na tom generál?" zajímá se plukovník Roberts a startuje auto.
 ,,Měla štěstí, jako vy." říká Jack s úlevou.  Společně se pak vydávají do nejbližšího města, aby mohl plukovník Roberts zjistit, co se vlastně stalo.

 Nyní se nacházíme na základně hned u Hvězdné brány, kde je obrovský rozruch a zmatek. Všude kolem běhají zdravotnické týmy a na zemi před bránou leží generál major Samantha Carterová a plukovník Bennet Roberts bez známek vědomí. Sklánějí se nad nimi tucty doktorů, kteří je dávají na nosítka, snaží se je stabilizovat a vymyslet, jak je vyléčit. V pozadí toho všeho stojí u zdi otřesená seržant Kathrin Smithová, poručík Matthew Perry a Taris. Kate zničeně kouká, jak odnáší generála a plukovníka na ošetřovnu.
 ,,Budou v pořádku." uklidňuje ji Taris a zamyšleně se dívá stejným směrem pohloubán do vlastních myšlenek.
 ,,Jasně, že budou! Koukej kolik je tu doktorů. A víc hlav víc ví, takže jsou už vlastně vyléčeni." snaží se usmívat poručík a dívá se na malou stopu od jehly, kterou mu vzali krev na testy, jestli taky není nakažený i když je zřejmé, že kdyby byl, tak by se u něj už dávno projevily příznaky nemoci a to nejprve malátnost až ztrátou vědomí.
 ,,Nechápu, jak se to mohlo stát! Jak se mohli nakazit i přes ty obleky." naříká Kate.
 ,,Tohle je prostě pech. Ale no tak, tmavovlásko, všechno bude v pohodě a zítra už budeme zase vesele cupitat na jiné planetě. Ještě mám s Tarisem nevyřízené účty ohledně toho střílení, takže se plukovník a generál vlastně musejí uzdravit už kvůli tomu." culí se Matthew. ,,Půjdeme si odpočinout a hned potom je půjdem zkontrolovat." navrhuje Taris a přemlouvá Kathrin, aby šla také.
 ,,Jo! Dáme si kafe, co Tarisovi tak chutná, odpočineme si a půjdeme. Kathrin si lehne pro zatím do Bennovi postele, aby byla na pokoji s náma, kdyby se cokoli dělo, protože jsem to s jedním doktorem domluvil a on pro nás příjde do našeho pokoje, kdyby se cokoli dělo." snaží se myslet pozitivně poručík.
,,Díky." pousmívá se Kate unaveně a jde se zbytkem týmu.
 
 Nyní se nacházíme v řídící místnosti, všude vládne děsivé ticho a prázdno. Carterová mluví s Jackem, který jí vypráví stejně jako Robertsovi o útoku na Zemi.
 ,,Zlato, kdyby šlo cokoli udělat, víš že bych to udělal. Ty jako generál jsi musela být ochráněna, ale ostatní..." v tu chvíli se Jack odmlčí se sklopenou hlavou a pouští Samanthu z objetí. ,,Položili jsme život společně za tebe a tuhle planetu. Grekové byli silnější, než jsme předpokládali a ukradli nám Hvězdnou bránu na svoji mateřskou loď. Všechny tými byly vyslány do akce a bohužel to nepřežil ani jeden. Naše Zem je v plamenech, nefunguje elektrika a nevím, na kolik měsíců nám vydrží jídlo a hlavně voda. Grekové systematicky ničí všechny vodojemy, protrhávají hráze přehrad a bombardují jaderné elektrárny. Nevím kolika lidem se podařilo přežít." říká Jack.
 ,,Ne. Nevěřím tomu , Jacku." říká generál major Carterová, kleká na zem a se slzami v očích bezradně vzdychá: ,, TO NENÍ MOŽNÉ!". 
,,Je mi to líto, ale už je to tak. Stalo se to, co jsme už od prvního projití bránou tušili: Mimozemšťané splnili svoje hrozby a napadli nás se zdrcující silou. " říká Jack.
 ,,Ještě se dá přece nějak bojovat, Jacku. Přece se jim tak snadno a rychle nevzdáme!" odporuje mu Carterová.
 ,,Měl bych nápad. Sam, moc tě miluju a jinak bych ti to neříkal, ale měla by jsi to udělat." říká Jack zamyšleně.
 ,,Měla bych udělat co?"ptá se Samantha s novým zájmem.
 ,,Zabij se." odmlčí se O'Neill a pak pokračuje, aby jí vysvětlil, proč by to měla udělat. ,,Zabiješ se a budeš navždycky volná, povzneseš se na novou úroveň a že už nebudeš nucena prožívat smrt a zklamání života. Budeme pak navždycky spolu, Sam.".
 ,,Já..." váhá Samantha a tváří se, že smrt je její jedinou možností. Že smrt je to, co chce a co jí zbývá. Pak se ale vzapamtovává a tiše si vyčítá, že o něčem tak hloupém vůbec přemýšlela. ,,Smrt není jediná možnost, jak se zbavit problémů. Nemám v plánu se zabít,Jacku." říká a náhle se Jack s děsivým jekotem začíná rozplývat, dokud úplně nezmizí.
 
 
 Vracíme se k plukovníkovy Robertsovi, který v jeho terénním autě míří z SGC komplexu spolu s povzneseným Jackem, do blízkého města. Snaží se soustředit na řízení, ale už z dálky vidí doutnající domy a okolo silnice ohořelá znetvořená těla civilistů a vojáků. Na začátku města si je tím, co Jack říkal, naprosto jistý, protože celé město okolo plukovníka je v troskách. Zdevastované domy, které vypadají jako po řádění pořádně silného hurikánu, vybuchující auta a jejich vraky, podvyživené děti krčící se u mrtvol svých rodičů, na kterých hodují hejna much. Plukovník Roberts se ptá Jacka, jak je to vůbec možné, že se něco takového stalo přes večer.
 ,,A kdo říkal, že jsi byl v umělém spánku jen jednu noc?" říká plukovník O'Neill ironicky. Plukovník zastavuje u jednoho zborceného domu, ze kterého je už jen hromada sutin a vystupuje se zbraní v ruce ven z auta.
,,Jdu se podívat po těch, co ještě přežili, jestli nepotřebují pomoc." oznamuje Benn. Když se otočí před sebe, objeví se před ním Apofis- jeden ze zabitých vládců soustavy. ,,Tohle ne." zamumlá plukovník Roberts do prázdna. ,,On má být mrtev. Tohle nejde." říká plukovník a hned začíná po Apofisovi střílet, ten má kolem sebe ale ochranný štít a tak se Bennovi jen vysmívá do obličeje za jeho pošetilost.
,,Nejsem mrtvý, ale právě naopak. Jsem ještě plný sil." říká Apofis svým Goauldským hlasem a jediným pohybem ruky sráží plukovníka Robertse na zem. Plukovník se sice snaží s neznámou silou bojovat, ale sotva se mu daří klečet na všech čtyřech na zemi. sebe Apofis sráží plukovníka na zem. Pomalu k němu jde a pozvolna se mění v Jacka. Roberts to s děsem v očích pozoruje. Jakmile je nyní už Jack u plukovníka Robertse, nadchází další proměna a tentokrát se mění v maskované stvoření, které bere plukovníkův samopal a na místě plukovníka Robertse zastřelí.
 
 
 Mezitím v komplexu na ošetřovně, kde na bíle povlečených postelích leží Carterová a Bennet ,kterému selhávají srdeční funkce a okolo něj pobíhají ošetřující lékaři, kteří se ho snaží opět oživit. Na displejích snímající životní funkce je jedna křivka, která ukazuje nějaké myšlenkové dění v jejich těle. Doktorům se konečně daří Robertse oživit, ale další srdeční zástavu už by přežít nemusel. Carterová je na tom o něco lépe, i když je dál v hlubokém bezvědomí. Perry a Taris se radí z doktorkou Danleyovou vedle postele generála Carterové.
 ,,Jak to vidíte doktorko?" ptá se Matthew zamyšleně a se zájmem pozoruje její tvář.
,,Po pravdě?" odpovídá doktorka, která zjevně nechce být poslem špatných zpráv.
 ,,Stačí, když to řeknete nějak procentuálně. Přece jen zní líp, když se řekne, že je to padesát ku padesáti, než když řeknete, že jsou napůl mrtví." prohlašuje poručík a raději ztiší hlas, aby ho Kathrin neslyšela.
 ,,U Carterové je šance na úplné uzdravení asi 70 %. Vlastně záleží hodně na tom, jestli se dokáže probrat z kóma, protože s tím jí nedokážeme pomoc ani všemi léky na světě, ale šance plukovníka Robertse tak optimisticky nevidím. Měl už několik srdečních kolapsů a jestli příjde ještě jeden, už se nám jeho srdce nahodit nepodaří. Dávám mu asi 40%. " odpovídá doktorka zachmuřeně.
,,Cože?!" vybuchne Matthew nazlobeně.
 ,,Promiňte mi, poručíku, ale já nejsem bůh. Neumím léčit dotykem. Jdu ho zkontrolovat, takže mě prosím omluvte." říká doktorka poněkud dotčena poručíkovým vzteklým výbuchem a kontroluje monitory sledující generálčin stav.
  Smithová mezitím stojí u postele Robertse, který je mrtvolně bílý v obličeji a je zaintubovaný. Chvíli si ho mlčky prohlíží a pak ho pevně chytá za ruku a hladí ho po ní. ,,Benne, uzdrav se. Bojuj s tím prosím, jsi silnej chlap a my tě potřebujeme. Jsme přece tým a Matthew potřebuje přitáhnout otěže. No tak Benne, prosím tě uzdrav se mi." šeptá mu tiše do ucha. Plukovník to všechno cítí.
 

 Opět se vracíme k Plukovníkovi, který se probouzí ve velké prázdně bílé místnosti, kde stojí postava poletujcí na místě. Jde jí vidět jen tvář, která vypadá hezčí než jakákoli tvář člověka. Je to mladá žena bez jediné vrásky, nebo nedokonalosti pleti. Její nebesky modré oči se usmívají spolu s plnými rty. Hlavu jí zdobí spleť vlnitých stříbrných vlasů, které se lesknou, jako odlesky slunce na vodní hladině. Postava promlouvá na plukovníka.
 ,,Narušili jste harmonii naší země vaším příchodem hvězdným kruhem, který je pro nás posvátný. Ale vidím, že jste neměli špatné úmysly, člověče z Tauri. My jsme ochránci lidí na planetě Mondan a mýlili jsme se. Všichni, kteří doposud přišli Hvězdným kruhem, byli nepřátelé a přinesli sebou nemoci a smrt mnoha našich lidí. Měli vesmírné lodě a zvláštní tyčové zbraně, které vystřelovaly rudé žhnoucí koule. Takže se vám ještě jednou jménem celé naší rasy omlouvám a teď už vás pustím ze zajetí snů zpět do vašeho pravého těla. S bohem plukovníku." říká bytost a náhle plukovník procitá na ošetřovně na svém lůžku. Lékaři mu hned vyndávají z úst dýchací přístroj a volají zbytek jeho týmu. Plukovník se cítí neuvěřitelně ospalý a slabý, ale také nesmírně rád, že je živý. Chvíli ještě nabírá síly se zavřenýma očima a osvěžuje podrážděný krk studeným pitím. O pár minut později se probouzí i Carterová.  Na ošetřovně se s prásknutím rozráží dveře a do místnosti vbíhá tým SG1 v čele s Kathrin, která se usmívá, jako sluníčko. Je neuvěřitelně šťastná, že je Benn i Samantha v pořádku a hned se jich ptá, jak je jim. Matthewa jak se zdá spíš pro zatím zajímá doktorka Danleyová a její velký výstřih.
 ,,Co se vlastně stalo?" ptá se Carterová trochu zmateně Tarise, který si ji s neutrálním výrazem prohlíží. ,,Pamatuju si jen, jak jsme byli na té planetě P4C 98, kde měla být Mondonská rasa, ale mysleli si, že jsme nepřátelé a neviděli jsme je. Museli být schovaní a pak už si pamatuju jen povzneseného Jacka..." mluví Carterová a pak se odmlčí.
,, Omdleli jste už na jejich planetě a nám se naštěstí podařilo zadat adresu a dostat vás zpět, madam. Doktoři říkali, že jste byli v něčem jako snovém kómatu. A jaký Jack, madam?" ptá se Taris nechápavě.
 ,,Ale to nic, Tarisi. Vzpomínám si, že jsem pak byla v nějaké bílé místnosti s moc hezkou ženou, které byl vidět jen obličej. Říkala něco o tom, že si mysleli, že jsme Goauldové a proto nám toto udělali. Ale už vědí, že nejsme nepřátelé a tak bychom s nimi mohli uzavřít nějakou dohodu, či smlouvu. Hned to jdu sepsat." říká Carterová a snaží se vstát z postele, ale Taris ji hned usazuje zpět.
 ,,Madam je ještě spousta času a vy by jste teď měla odpočívat. Pak to sepíšeme." pousměje se Taris a je to poprvé, co ho i Kathrin vidí se usmívat. Taky si všímá Bennova zvláštního pohledu, kterým se na ni dívá.

 O několik dní se tým SG1 vrací na planetu P4C 98 už neozbrojení a opět s doprovodem generála majora Carterové, která je v naprostém pořádku stejně jako plukovník a jen září. Sice jí občas ještě trápí noční můry související s nepříjemným zážitkem z kóma. Setkávají se s Mondánským vůdcem-vysokým velmi pohledným mužem ve středních letech, který je oblečen do tradičního Mondonského roucha- a domlouvají přátelské zahrnutí do Alianční smlouvy.
A to je konec 4. dílu Stargate Return.